Dalším přípravným závodem, před podzimními horskými ultramaratony, jsem si letos zvolil jeden z nejkrásnějších horských maratonů u nás – YES!enický maraton. Minulý rok jsem ve stejném termínu běžel Slezský maraton a zvolil bych si ho i nyní, ale vyprávění kamarádů, kteří již měli za sebou oba závody, mně přesvědčilo a vydal jsem se tak do Jeseníku vyzkoušet zase něco nového.

Trasa Jesenického maratonu vede převážně po hřebenech Hrubého Jeseníku, a i přestože je celkové převýšení přibližně 1780 metrů, jedná se o závod „běhavý“. Největší a nejprudší převýšení čeká na maratonce hned na začátku tratě při výstupu z Ramzové na Šerák, ale dále na trase již nejsou stoupáky tak strmé a neberou z nohou tolik sil. Velkým plusem celého závodu je jednoznačně nádherná jesenická krajina s úžasnými výhledy z horských hřebenů do okolí. 

Vzhledem k časově náročnější cestě, jsme s celou rodinkou vyjeli z Ostravy do pořadatelského centra závodu k motorestu Na Skřítku již v pátek v podvečer. Na místo jsme dorazili kolem půl osmé večer. To už před motorestem byly přípravy v plném proudu a pořadatelé pilně chystali vše potřebné ke zdárnému průběhu celé akce. My jsme se utábořili za motorestem ve stanu, zašli do restaurace na teplý čaj a polévku a o půl desáté šupem na kutě, abych byl ráno odpočatý a plný sil.

Chladné sobotní ráno. Ze spacáku se moc nechce.

Chladné sobotní ráno. Ze spacáku se moc nechce.

V sobotu kolem šesté hodiny se do ranního ticha z ničeho nic rozeřvaly reproduktory před motorestem starými šlágry – to se pořadatelé svolávali k práci. Nám se ale z teplého spacáku ven do zimy moc nechtělo. Chvíli polehávám, pak si dám nějaký strečink s protahováním ztuhlých zad a následuje bežecká snídaně – quinoa s kokosovým olejem, medem a banánem. Mezitím ze spacáku vyleze i Katka a teple oblečeni jdeme do motorestu na horký čaj. Všechno v klidu, však do 7.45, kdy mají odjíždět autobusy s účastníky maratonu je ještě daleko a tak není kam spěchat. Objednáváme si čaj a pozorujeme narůstající lidské hemžení. Po deseti minutách, stále bez čaje, začínáme přemýšlet zda číšník někde v okolních kopcích nehledá čajovou plantáž. Na to, že je v restauraci polovina stolů prázdná, obsluha nějak nestíhá. Čaje se nakonec dočkáme, v klidu popíjíme, ale nějak jsme zapomněli sledovat čas a z ničeho nic je téměř půl osmé. Ve mně jako když střelí, vyletím z restaurace jak namydlený blesk a rychle spěchám do stanu se připravit. Autobusy už přijíždějí a první běžci se do nich nedočkavě hrnou. Naštěstí jsem běžecký batoh měl už připravený, takže jen dolévám vodu do camelbaku a do bidonu připravuji jonťák. Běžecké oblečení nasoukám zatím jen na nohy a horní část těla nechávám, vzhledem k nízkým teplotám, ještě v teplém oděvu. Do druhého batohu naházím zbytek běžeckého vybavení a letím na autobus. Dobíhám na seřadiště a vidím už jen zadek autobusu jak mizí v dáli. Naštěstí to nebyl autobus poslední a ještě dva na maratonce čekaly. 

Cesta do Ramzové trvala asi hodinu. V budově horské služby, kde měli pořadatelé závodu zázemí, jsem si vyzvedl startovní číslo a šel jsem hledat nějaké pěkné místečko na sluníčku, kde bych provedl finální přípravy na start. Vyhřívám se v ranních slunečních paprscích, cpu do sebe druhou snídani – jahodovou přesnídávku s chia semínky, a přitom pozoruji další běžce a jejich vybavení. Mám totiž sebou i běžecké hole (Black Diamond Distance Carbon Z) a i když jsou extrémně lehké a velmi skladné, tak přemýšlím zda je vzít sebou a nebo je poslat v druhém batohu zpátky do cíle. Na Slezském maratonu před rokem jsem v druhé půlce litoval, že je nemám a stejnou chybu se mi moc nechtělo opakovat. Mezi ostatními startujícími se moc holí neobjevovalo a tak nakonec padlo rozhodnutí, nechat je odpočívat. Nakonec mi vůbec nechyběly a celá trasa maratonu se dala v pohodě absolvovat i bez nich.

Start v Ramzové

Start Jesenického maratonu v Ramzové

V 9.45 proběhlo vysvětlení trasy a následoval přesun závodníků na start. Ještě stihnu krátké proběhnutí na prohřátí svalů, zařadím se do zástupu běžců, udělám jednu fotku a je odstartováno. Přibližné zařazení do startovního pole se mi celkem povedlo a s lidmi, kteří kolem mně byli na startu se průběžně potkáváme v průběhu celého závodu.

Zpočátku vede trasa závodu téměř po rovině až k přechodu přes Vražedný potok. Jméno celkem sedí, protože sestup k lávce je dost krkolomný a vznikl tak zde špunt, kdy se někteří nedočkavci tlačili dopředu a hrozilo to tak akorát pádem z prudkého srázu do potoka. Ani ne po dvou kilometrech mě začíná něco tlačit na chodidle levé nohy kousek od malíčku. Nechce se mi kvůli takové prkotině zastavovat a doufám, že je to něco měkkého co časem třeba rozšlápnu.

Výstup na Šerák je rozdělen na dvě části což ho dělá více snesitelným. První úsek končí u Obřích skal kde je také první „kochačka“ (místo s krásným výhledem do okolí). Poté následuje cesta lesem, až na vrchol k vyhlídce a první občerstvovačce, kde si dám v rychlosti ionťák a fičím dále. Z Ramzové vede na Šerák lanovka a je to i znát na počtu turistů, kteří se zde najednou vyrojili. Máme aspoň publikum a někteří nám fandí a povzbuzují. Pár děti s námi občas dokonce i závodí.

Cesta na Keprník není obtížná a místy ji i běžím. Na vrcholu čeká odměna v podobě výhledů do okolní krajiny. V dálce je v oparu vidět Praděd. Škoda, že není čas na kochání se. Trasa dále pokračuje k Červenohorskému sedlu, a až na pár krátkých úseků je téměř pořád z kopce a tak je potřeba se do toho pořádně opřít a nahnat čas. Něco v levé botě se začíná hlásit stále více, ale nechci ztrácet drahocené minuty a tak stále doufám, že to přejde. 

Krátce po opuštění občerstvovačky na Červenohorském sedle mě chytá lehká krize a do kopce kolem Velkého Klínovce ztrácím rychlost a propadám se o pár pozic. Naštěstí to nebylo nic hrozného a kousek před Výrovkou už zase tělo poslouchá jako hodinky. Cesta na Švýcárnu ubíhá překvapivě rychle a dokonce mám postaráno i o zábavu. Při jednom předbíhání turistů totiž zaslechnu zajímavý rozhovor: muž se podivuje „To by mně zajímalo co ty lidi táhne k tomu, běhat po horách” a žena mu zkušeně odpovídá „To víš, oni běhají na ty hormony,  …amfetaminy a efedriny“. Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchem. Paní měla asi přibližnou představu o běžecké závislosti, akorát se jí nějak popletly názvy a místo endorfinu a adrenalinu do nás nacpala tvrdé drogy. 🙂

Za Švýcárnou následuje asi nejnepříjemnější úsek celého závodu – asfaltová cesta na Praděd. Turistů je tolik, že je nutné mezi nimi kličkovat a navíc se „něco” v levé botě hlásí již velmi intenzivně a cítím, že vlastně necítím malíček. Na Pradědu už to nevydržím, bota jde dolů a hledám onoho trýznitele. V ponožce je přichycen nějaký malý chlupatý plod. Vůbec netuším jak se tam mohl dostat. 

Cesta na Ovčárnu je nepřetržitý slalom mezi chodci. Občerstvovačka je tady už značně vyrabovaná nájezdem půlmaratonců, takže se moc nezdržuji, doplním jonťák do bidonu a vyrážím zdolat poslední větší stoupání k vyhlídce u Petrových kamenů. Začíná dost foukat a i přesto, že jdu do kopce, je mi zima. Za Petrovými kameny následuje asi nejkrásnější úsek celého závodu. Hřebenovka horskými loukami přes vrchol Vysoká hole k Jelení studánce a dále ke Ztraceným kamenům.

Seběh ze Ztracených kamenů do cíle

Seběh ze Ztracených kamenů do cíle

Vítr je stále silnější a mám úplně ztuhlé ruce. Předchozí stoupání mi vzalo dost energie a nějak nejsem schopen rychlejšího pohybu a tím se zahřát. Síly se mi vrací až u rozcestí Nad Malým kotlem. Začínám souvisleji běžet a poslední občerstvovací stanici u Jelení studánky probíhám, čímž se posunuji dopředu o několik míst. Na Ztracených kamenech předbíhám další větší skupinku závodníků a do cíle už běžím nepřetržitě. Nechávám tak za sebou další a další běžce. Asi kilometr před cílem dobíhám dvojici, která se nemíní vzdát bez boje a chce se jim ještě závodit. Začíná stíhací závod a držím se jich až do cílové rovinky. Dvěstě metrů před cílem se jim podaří utrhnout a nakonec na ně mám cíli ztrátu asi desíti vteřin.

Cíl Na Skřítku

Cíl Na Skřítku

Do cíle dobíhám s časem 5:14:53 což mně velice mile překvapilo a navnadilo na další závody.

Reportáž České televize