Letošní B7 s parťákem/bráchou Víťou je úspěšně za námi. Do závodu jsme šli s cílem dostat se časem k 18:00 hodinám a když se bude dařit, tak případně i o něco rychleji. Náš cílový čas byl nakonec 17:41. Celkové umístění ve sporťácích – 62. místo z 394 týmů (21. místo v kategorii „muži 40-50“). Takže z tohoto pohledu bych měl být vlastně spokojen. A to i vzhledem k tomu, že nám nevyšel ani jeden společný trénink a nevěděli jsme, jak si běžecky sedneme.

Těsně před startem v Třinci - 0 km, 22:00

Těsně před startem v Třinci – 0 km, 22:00

Z druhého pohledu to však tak ideálně nedopadlo. Průběh závodů se totiž vyvíjel, až na pár minikrizí, téměř dokonale a to tak, že na Pustevnách nám vycházel cílový čas kolem 16:30. Zde však nastal zlom a na Víťu pomalu přicházela krize. Sestup do Ráztoky už nebyl tak rychlý a před Radhoštěm ho chytla krize naplno a byl schopen jen chůze.

Smrk - 8:06, 56 km

Smrk – 8:06, 56 km

Výstup na Tanečnici  - 10:59, 74 km

Výstup na Tanečnici – 10:59, 74 km

Seběh na Ráztoku  - 11:47, 78 km

Seběh na Ráztoku – 11:47, 78 km

To trvalo až těsně pod vrchol Javorníku. Tady jako zázrakem Víťa znovu ožil a mi už v hlavě znovu jela kalkulačka na plné obrátky a počítal jsem v kolik bychom se mohli dostat do cíle. Jenže nebylo všemu trápení konec. Pár metrů pod vrcholem Javorníku, při vstupu do lesa, mně najednou píchlo v pravém koleni v místě odoperovaného menisku a noha se podlomila. Běh najednou nepřipadal v úvahu a z kopce mi koleno dovolilo jen pomalé belhání. Jako De Peyrac z Angeliky jsem kulháním a se zatnutými zuby pokračoval šnečím tempem dále směrem k Frenu a smutně pozoroval jak nás předbíhají další a další týmy. Nevím co v tuto dobu bylo horší, jestli bolest psychická nebo fyzická. Na rovinkách jsem se snažil popobíhat, ale šlo to vždy jen pár metrů. Čas neúprosně běžel a poslední kilometry byly téměř nekonečné. Až těsně před poslední zatáčkou do cíle jsem se s přemáháním rozběhl, abych aspoň do cílové rovinky na náměstí Míru dorazil hrdě jako běžec.

Cíl ve Frenštátě pod Radhoštěm

Cíl ve Frenštátě pod Radhoštěm

Po zhodnocení průběhu letošní B7 jsme se s Víťou shodli, že je celkem reálné, když nám budou příští rok hvězdy nakloněny, atakovat hranici šestnácti hodin (nebo ji třeba i pokořit). Kolenu teď musím dát bohužel na pár týdnů od běhání pokoj a přehodnotit účast na podzimních ultramaratonech. 

Tímto chci poděkovat Víťovi, že celý závod se mnou s dobrou náladou zvládl a manželce Katce za závodní i předzávodní podporu. Pochvalu si určitě zaslouží i pořadatelé Adidas – Continental Beskydská Sedmička za perfektně zvládnutou organizaci závodu – značení trati, občerstvovačky, kofola na Pindule a všudypřítomný úsměv.

Výbava připravena

Výbava připravena