Mrazivá krása únorového rána na Lysé hoře

Naladěn předpovědí počasí, jenž hlásila nebe bez mráčků a teplotu „příjemných“ -4 °C, jsem se v sobotu 14. února brzo ráno, vydal na Lysou horu pokochat se východem slunce.

Ještě za tmy při svitu čelovky vyrážím z Mazáku svižným tempem směrem vzhůru po modré značce. Pochvaluji si, jak je cesta pěkně prohrnutá, nehledím vlevo ani vpravo a najednou zjišťuji, že jsem někde, kde to bohužel neznám. V zápalu boje se mi podařilo minout odbočku, a tak jsem si zašel asi půl kilometru jiným směrem. Nadávám si, pádím zpět a hledám kde se stala chyba. Asfaltová cesta po modré značce kolem Suchého potoka není prohrnutá a dokonce ani pořádně prošlapaná, takže ve tmě téměř neviditelná. Snažím se nahnat ztracený čas, ale stav cesty/necesty mi moc nepomáhá, právě naopak. Kousek pod Butořankou navíc začíná sílit vítr a ze stromů padají kusy ledu, které se s tupým duněním boří kolem mně do sněhu. Pomalu začíná svítat a já se smiřuji s tím, že východ slunce na Lysé hoře už s největší pravděpodobností nestihnu. Takže snižuji tempo a cestou po západním hřebenu nad Lukšincem fotím Smrk, osvětlený právě vycházejícím sluncem. 

Na vrcholu Lysé hory pořádně fouká a je tam i nezvykle prázdno – většina lidí je zalezlá v teple Šantánu. Plně zabrán do focení začínám najednou zjišťovat, že se mi nějak špatně mačká spoušť fotoaparátu. Přestože je jenom pár stupňů pod nulou, tak díky silnému větru mi celkem brzo na rukou pořádně zmrzly prsty. Udělám ještě pár záběrů, ale omrzlé konečky prstů moc neposlouchají a tak se vydávám na cestu dolů, mou oblíbenou trasou po žluté značce směrem na přehradu Šance. 

« »

© 2024 Radovan Adamíček.

WebCenter - logo